Krása není jenom na hlavě, na obličeji, na nohách, na rukách, na vlasech. Prostě krása je vždycky v duši. Já ze svého pohledu vím že člověk nevidí do té krásy té lidské duše. Je to takové těžké, protože kolikrát si říkám že by bylo hezké vidět do duše toho druhého člověka, a co si vlastně myslí. Já bych vždycky chtěla vědět co si ten člověk třeba o mě myslí, jak mě chce popsat nebo jak to cítí. Život je takový celkově zajímavý. A myslím si že popsání té krásy je takové složité. Každý má svoje pocity, svoje dojmy z té druhé osoby a já popravdě se vždycky přiznám že já bych opravdu chtěla vědět co si o mně druhý člověk myslí, a jak by mě tou krásou popsal nebo jak mě vidí. Mě by prostě zajímalo jak by mě druhý člověk popsal jestli by mě popsal zda se mu líbím nebo nelíbí. Když se mu nelíbím třeba pohledově, tak co kdybych se třeba duševně líbila mnohem víc.

Kdyby mi člověk viděl opravdu do té duše, než prostě na ten můj obličej nebo na můj vzhled, tak by to bylo zajímavější. Ta krása člověka je opravdu zajímavá a je taková nepopsatelná, protože když vás někdo uvidí, tak si řekne, jéééé ta paní vypadá hrozně, mohla by se víc upravit, ale co když tak krása v té duši je úplně jiná, než ten pohled a to my už si prostě neuvědomujeme.

My si neuvědomujeme to že ten člověk je třeba úplně jiný, než když vypadá pohledově a je to strašně zajímavé, a člověku tahle věc ani totiž nedochází v tu chvíli, když posuzujeme druhého člověka jaký skutečně je nebo není. Vždy je potřeba dbát na to jaký ten člověk je, a ne se dívat na to jak vypadá. Protože když se nebudeme dívat na to, jak člověk vypadá, tak nás to může třeba klidně i mnohem víc překvapit a víc povzbudit do našeho života. Člověk má srdce, které je s duší propojeno, a to je tím nejkrásnějším darem pro naše lidské tělo.